Směr

Jsou okamžiky, kdy člověk cítí, že cesta, po které kráčí, začíná být těsnější, než by měla být, a ačkoliv ještě včera v ní bylo možné volně dýchat, dnes se něco uvnitř tiše zadrhne. Možná se to projeví únavou, možná nejasnou nespokojeností, nebo jen pocitem, že vše, co bylo dříve přirozené, začíná být obtížné, jako bychom šli proti vlastnímu dechu. V těchto chvílích si člověk neklade otázku, zda je cesta správná, ale zda je ještě jeho. Všechno kolem vypadá stejně, a přesto to ztratilo chuť a barvu. Dříve lehké kroky jsou dnes naplněné váháním. Co včera těšilo, dnes unavuje. A co bylo kdysi snem, se dnes stává rutinou. Ticho mezi včerejškem a dneškem je někdy těžké unést, ale právě v něm často leží odpověď.

Směr není rozhodnutí, které uděláme na papíře. Směr není plán ani kalkulace, není to výčet výhod a nevýhod, ani bod na horizontu, který vidíme dalekohledem. Směr je něco mnohem jemnějšího a tiššího, něco, co vzniká uvnitř nás v momentě, kdy přestaneme bojovat se sebou samými. Je to pocit, který se nedá vynutit, jen přijmout, až k nám přijde. Vynoří se často nečekaně, v tichých chvílích, kdy dovolíme sami sobě být pravdiví. Není to impuls, ale spíše postupné plynutí, které nás mění zevnitř. Přichází jako šepot, který sílí, když mu nasloucháme. A čím déle si ho všímáme, tím jasněji vidíme, kam nás vede. Směr není nikdy o vnějších okolnostech, je o souznění s tím, kým se stáváme.

Někdy trvá dlouho, než si dovolíme přiznat, že je čas změnit směr. Ne proto, že bychom nevěděli, co bychom chtěli, ale protože se bojíme toho, co všechno budeme muset opustit. Naše jistoty, naše zvyky, naše malé světy, ve kterých jsme si zvykli žít, i když nám už nic nového nedávaly. Člověk drží to staré pevně, dokud se nenaučí důvěřovat tomu novému, které zatím nemá tvar. Opouštět staré jistoty je jako pouštět se z břehu do neznámé řeky. Často se držíme déle, než je třeba, ze strachu, že nevíme, co přijde. Ale voda života plyne dál, i když se ji snažíme zastavit. A když se konečně odvážíme pustit, zjistíme, že nejsme bezmocní, ale naopak svobodní. Pochopíme, že změna směru není ztráta, ale růst.

Směr si nás někdy najde sám. Neptá se, jestli máme odvahu, jestli jsme připraveni, nebo jestli si myslíme, že je teď ten správný čas. Prostě přijde. Vynoří se v pocitu neklidu, v touze něco změnit, v malém, ale vytrvalém hlase, který šeptá, že by to mohlo být jinak. A my ho můžeme ignorovat, můžeme ho odsunout na později, ale dřív nebo později nás stejně dožene. Čím víc se mu bráníme, tím silněji o sobě dává vědět. Čím víc ho potlačujeme, tím více nás tíží pocit, že něco uvnitř nás zůstává nevyřčeno. Směr není rozkaz, je to pozvání. A je jen na nás, jestli ho přijmeme.

Hledat směr je jako stát na prahu a dívat se do mlhy. Nevidíme, kam cesta vede, kolik bude mít zatáček, ani kdo nás na ní potká. Vidíme jen první krok. A někdy ani to ne. Jen cítíme, že zůstat stát by bylo horší než se vydat na cestu, jejíž konec neznáme. Mlhou je třeba projít s důvěrou, že cesta se ukáže postupně. Každý krok, i když je nejistý, nás něčemu naučí. A nejčastěji to, že nejde o to vidět daleko, ale o to nebát se vykročit. Taky to, že to nejdůležitější se často skrývá právě tam, kam nedohlédneme.

Možná nikdy nebudeme mít jistotu, že jsme si vybrali správně. Možná se budeme pochybovat, otáčet se zpátky, ptát se sami sebe, jestli to všechno mělo smysl. Ale nakonec nezáleží tolik na tom, kudy jsme šli, ale jestli jsme šli směrem, který byl v souladu s námi. Směr není o výsledku, ale o cestě samotné. Je o tom, kým se stáváme tím, že jdeme. Každá cesta nás mění, i ta, kterou jsme si nevybrali vědomě. Každý krok, ať už váhavý nebo jistý, nás učí něco o sobě. A někdy je právě cesta důležitější než cíl, který jsme si na jejím začátku vysnili.

A tak, když přijde ten okamžik, kdy cítíme, že už to dál nejde stejným způsobem, není potřeba všechno hned vědět, všechno mít vymyšlené. Stačí si přiznat pravdu. Stačí si dovolit slyšet ten jemný hlas v nás, který už dávno ví, co my teprve začínáme chápat. Je v pořádku nevědět. Je v pořádku cítit strach. Je v pořádku chvíli stát na místě a hledat odvahu. Směr se nerodí z okamžité jistoty, ale z vnitřní pravdivosti, které dáme prostor. A každé malé rozhodnutí nás může přivést blíž k tomu, kým opravdu jsme.

Směr je nakonec jednoduchý. Je to vědomé rozhodnutí být věrný sobě, i když je to někdy nepohodlné, nejisté nebo nepochopitelné pro ostatní. Je to cesta, která nevychází z hlavy, ale ze srdce. A kdo jednou najde odvahu ten hlas poslechnout, už nikdy nebude moci žít jinak. Protože poznal něco, co se nedá zapomenout. Protože našel kus pravdy, který je vlastní jen jemu. A protože pochopil, že nejdůležitější cesta je ta, která nás vede k sobě samému. Směr není někde venku. Směr je v nás.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem nacházeli odvahu naslouchat tomu tichému hlasu uvnitř, i když okolní svět volá jinými směry. Abyste si dovolili měnit směr tehdy, když cítíte, že už jiný potřebujete. A abyste každý svůj krok, ať už vede kamkoli, vnímali jako součást příběhu, který je jen Váš.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč