Optimismus

V dnešní době může pojem optimismus znít jako klišé nebo jako něco, co by mohlo být na chvíli odložené na bok a raději bychom se k tomu mohli vrátit, až bude situace ve světě o něco lepší. Nebo aspoň až budeme žít zase "normálně". Přitom teď, jako nikdy víc, je to optimismus to, co vlévá do žil krev, dává naději a posouvá lidstvo dopředu k překonání další krize, celosvětové.

Jak tedy zachovat optimismus? Zkuste si nejdříve položit otázku, co Vám optimismus vytváří a co naopak, Vám jej ubírá. Jak to vypadá, když jste naladěni na to, že se věci zvládnou, že všechno dobře dopadne - že existuje naděje. A naopak, jak to vypadá, když jste pesimističtí a přestanete věřit v úspěch nebo v to, že to všechno dobře dopadne? Ten základní bod, ve kterém děláme uvědomění, je pro nás velmi důležitý. Pomůže nám zjistit, co jsou naše spouštěče. A že jich může být. Uvedu pár příkladů:

Obrázek hrajícího si dítěte, Východ slunce, první ranní vědomý nádech, chůze, běh, kniha, film, rytmus, vůně, smích, pláč, úzkost, historie, myšlenky, obavy, ztráta, smůla, nepříjemný zvuk, řev, prázdná peněženka, pocit osamění, stres, vztahy, zdraví, kariéra, očekávání, uvědomění, předsudky, Vaše jistoty, Vaše hodnoty... a zkuste si najít ty Vaše. Jaké to jsou?

Slyšeli jste už někdy citaci: "Vše zlé, je pro něco dobré?" nebo možná v angličtině: "every cloud has a silver lining"? Tento výraz se obvykle říká jako povzbuzení pro člověka, kterého překonají určité potíže a není schopen díky nim vidět žádnou pozitivní cestu vpřed. Aneb je v situaci, kde je prostě a jednoduše, všechno špatně. Protože se stalo tolik špatných věcí nebo se nám opakovaly tak často a s takovým zlým výsledkem. A v této chvíli pojem "optimismus" je něco jako výsměch do tváře. Naprosto vedle.

Nu dobře, Jirko. Teď mi teda ale řekni, co mám dělat? Protože já prostě vím, co se stane příště, až budu řešit stejnou situaci. Já už jsem v tom byl nespočetně krát. Stejně jako to zní neuvěřitelně, tak existují stovky tisíc případů, kdy se z tohoto nastavení mysli člověk dostal a udělal obrátku o 180 stupňů. Co je tedy ten klíč k tomu, abych to dokázal i já?

Je to schované v nás. Je to tam, v nás, uvnitř našeho života. Je tam někde schované, hluboko v našem těle uzavřené místo, kde optimismus je. Co nejvíc pomáhá v tom, takové místo najít? Přemýšlet. Používat sebereflexi, nahlížet na ty věci z jiného úhlu. Vyhledat pomoc. A to nedůležitější, připustit si to, že je to možné. Hledat cestu, jak dělat věci, tak, aby mě bavily. Aby mi dávaly smysl, abych z nich měl radost. Co je to, co mě opravdu baví a co bych chtěl dělat?

Všímáte si, že se nám tato otázka už několikrát objevila v minulých blozích? Že jsme se už několikrát dostali do místa, kde jsme si pokládali tu samou otázku - co chci? Ona je totiž v chápání toho, co tady na tomto světě chceme dělat, zcela zásadní. Vědět, co od života chci, co to je? Popsat si ten stav, tu situaci. Jak to vypadá? Jak tam vypadám já? Už tento krok je zásadní v postupu. Protože se soustředím na to, co opravdu chci. Dokážu pracovat s vizí sama sebe, dokážu si říct, co od života chci.

Zní to celkem lehce že? Říct si, co chci dělat. A co dál? Dyť tam můžu dělat ty samé chyby, můžu tam potkávat ty stejné lidi, můžou si mi stát ty samé situace. Stane se Vám jen to, co chcete, aby se stalo. Každá věc se děje z nějakého důvodu. Všechno se děje z nějakého důvodu. A pokud dokážeme myslet a dělat to, co opravdu chceme, věci se budou dít tak, jak chceme. To "uvědomění" si sama sebe, to, že si vědomě budeme říkat, jak to bude vypadat (důležitá poznámka - zde se bavíme o tom, co tam JE, a nikoliv o tom, co NECHCEME, aby tam bylo). Vědomě, žít ten stav, dokázat jej popsat do nejmenších detailů a všeho, co chceme, aby tam bylo.

A pak už zbývá jen praxe, praxe, praxe. Po malých krůčcích se postupně utvářet naši vizi. Najít si ten první krok, který nám pomůže se dostat tam, kam jdeme. Přemýšlet nad tím, jak jsme to udělali, co byl ten impuls, který nám pomohl. Uvědomit si to, co to bylo. Namalovat si to, popsat si to, udělat si myšlenkovou mapu, nahrát si to do záznamníku, sdílet to s blízkým člověkem, zapsat si to do deníku. Mít to někde, kde se k tomu můžete vrátit, pokud hledáte způsob, jak pokračovat dál.

Optimismus pomáhá tam, kde si lidé nechají pomoct. Kde jsou ochotni si připustit, že zase bude dobře. Že bude den s krásnou oblohou. A že i když přijde déšť, tak je to v pořádku, že do světa patří. Zdál se Vám tento článek až moc optimistický? A víte, že když teď píšu tyto řádky, tak jedno moje dítě je v nemocnici po akutní operaci slepého střeva? Ubralo mi to něco na optimismu, že se děje něco špatně?

Věci se dějí z důvodů, které někdy nemusíme pochopit. Čím víc si ale budeme uvědomovat to, že my stojíme za tím vším, že naše akce a naše kroky jsou základem dalších věcí, které se dějí v našem životě, zjistíme, jak velkou moc máme ovlivnit, co si do svého života vpustíme. A pokud se rozhodneme přijmout optimismus, objeví se i tam, kde jsme ho nikdy nečekali nebo jsme netušili, že tam někde může být...a i přesto tam s Vámi je.

Přeji Vám krásné dny, strávené v pocitu dobrých zpráv a dobrých časů. Na konci tunelu světlo je, pokud si jej tam dokážeme představit. I v těch těžších chvílích dokážeme najít to, co nám dodá odvahu, energii, dobrou náladu, sílu a snahu jít si za svým snem.

Váš Jirka Slováček - Srdcový Kouč.