Mezera

Mezera. Slovo, které zní jako prázdnota. Jako něco, co chybí. Jako mezera mezi slovy, mezi činy, mezi lidmi. A přesto je právě tato prázdnota tím, co drží věci pohromadě. Bez ní by nebylo možné rozlišit jednotlivé části, nebylo by možné nadechnout se, nebylo by kam vstoupit. Mezera není ztráta. Je to prostor. Možnost. Ticho, které dává smysl slovům. Pauza, která dává rytmus hudbě. Vztah, který neničí přítomností, ale roste skrze vzdálenost, kterou si navzájem dovolíme. Mezera není němým svědkem, ale aktivním tvůrcem. Je to něco, co tvoří rámec pro to, co skutečně chceme vidět.

Všude kolem sebe máme příklady toho, jak je mezera nenápadně, a přesto zásadně přítomná. Mezi dvěma nádechy je ticho. Mezi dvěma myšlenkami je klid. Mezi dvěma rozhodnutími je váhání – prostor, kde se zrodí skutečné porozumění. V každodenním shonu hledáme naplnění, odpovědi, činnost. Ale zapomínáme, že často nejvíc najdeme právě v těch chvílích, kdy se nic neděje. Kdy jen sedíme. Kdy jen vnímáme. Kdy neděláme nic – a přesto se v nás něco mění. Mezera nám dává čas – a čas je často to nejcennější, co máme. Ne čas pro výkon, ale čas pro uvědomění, čas pro přítomnost. A právě v přítomnosti, ne ve spěchu, se odehrávají ty největší proměny.

V mezery se bojíme. Nejsou vidět, nedají se měřit, nedá se na ně sáhnout. Není v nich konkrétní odpověď, není v nich potvrzení, že jdeme správně. A přesto, nebo právě proto, jsou tak důležité. Umožňují nám se zastavit. Nechat doznívat. Nechat dozrát. Jsou jako čerstvě napadaný sníh, do kterého ještě nikdo nevstoupil – čisté, tiché, plné možností. Mezera není hluchým místem, ale místem, kde vzniká tvar. Bez ní by svět ztratil rozměr. Bez ní bychom my sami ztratili vnitřní rovnováhu, protože bychom byli jen neustálým pohybem bez středobodu.

Vztahy také potřebují mezeru. Potřebují místo, kde si každý může nadechnout, kde může být sám sebou. Ne kvůli oddělení, ale kvůli skutečné blízkosti. Láska, která je neustále přítomná, se může stát dusivou. Přátelství, které nedovolí prostor, může vyčerpat. Mezera v mezilidském kontaktu není odtažitostí, ale projevem úcty. Je to místo, kde můžeme přemýšlet, co vlastně chceme sdílet, jak chceme být s tím druhým. Umožňuje nám neztratit se v druhém, ale zároveň k němu přistupovat vědoměji. A z toho roste důvěra. Ne jako samozřejmost, ale jako vědomá volba být spolu a zároveň zůstávat celiství.

Podobně i komunikace není jen o slovech. Je o pauzách. O momentech, kdy necháme větu doznít. Kdy nereagujeme hned, ale nasloucháme. Kdy dovolíme tichu, aby mezi nás vstoupilo a neslo v sobě víc než jakýkoli výklad. Mezera mezi slovy dává význam. V hudbě jsou právě pauzy tím, co vytváří rytmus a napětí. V textu je mezera mezi odstavci tím, co dovolí čtenáři vnímat jednotlivé myšlenky. A v životě je to právě volný prostor, který nás učí, co je podstatné. Bez něj bychom byli zahlceni. Bez něj bychom nerozeznali hranice, nepochopili souvislosti.

Možná je právě teď čas se na chvíli zastavit. Dovolit si nebýt produktivní, nebýt efektivní, nebýt "nějaký". Jen být. V klidu. V prázdnu. V mezeře. A nechat ji dělat svou práci. Dát nám dýchat, dát nám ticho, dát nám nový začátek. Mezera není konec. Je to tichý nádech před dalším krokem. Je to připomínka, že život nemusíme jen vyplňovat – že ho můžeme i nechat plynout.

Přeji vám, abyste na své cestě životem nezapomínali na sílu ticha, prostoru a klidu mezi jednotlivými kroky. Aby vám chvíle, kdy se zdánlivě nic neděje, přinášely hlubší pochopení a možnost nadechnout se nejen tělem, ale i duší. Ať dokážete přijmout mezery jako plnohodnotnou součást celku – ne jako prázdno, ale jako příležitost. Protože právě v těch nevyplněných místech často vzniká to nejdůležitější. Ať se umíte zastavit, spočinout a dovolit si nebýt – alespoň na chvíli. A v tom tichu najít sami sebe.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč