Jistota

Znáte ten pocit, když v systému, který je nastavený se najednou stane něco nepředvídatelného? Něco, co přijde v nesprávný čas, v nesprávnou chvíli a přinese s sebou takový uragán, že se jen stěží dokážete něčeho držet? Tam, kde bylo vše jasně dané, poskládané a srovnané se najednou objeví totální zmatek, chaos a nic není na svém místě. V těchto situacích se člověk snaží nalézt něco, čeho se může chytnout, něco, co mu dá jistotu, že jsou ještě pořád některé věci v pořádku.

Přesně od toho tady máme jistoty. To jsou věci, které nám dávají pocit, že přeci jen něco ještě stojí na pevných základech. Na takových, které nezničí nic, co se nám připlete do cesty. K jistotám patří bezpečí, které jsou na stejné úrovni. To, že se můžete na něco spolehnout a to, že jste jako člověk v bezpečí. Tyto dva prvky určil psycholog Abraham Maslow už v roce 1943. Ten i řekl, že aby mohl člověk dál stavět nad sebou další potřeby, musí být ty pod nimi naplněny. A tyto dvě jsou druhé nejzákladnější, stojí hned nad našimi základními tělesnými a fyziologickými potřebami (dýchání, voda, spánek apod.). Pokud jsou tyto naplněny, pak na nich lze postavit potřebu jistoty a bezpečí.

Proč je potřeba jistoty tak důležitá? Protože nám dávají smysl. Jistoty jsou něco, na co se prostě můžeme spolehnout a pokud je i toto narušeno, pak se nedá stavět dál na sobě samotném. Některé jistoty jsou celkem jasně definované, např. jistota práce, příjmu a přístupu ke zdrojům, morální a fyziologické jistoty, jistota rodiny a zdraví. Toto jsou ty základní, které dohromady tvoří set, jenž nám pomáhá každý den žít náš život a vědět, že nad nimi nemusíme přemýšlet. Pokud se jakákoliv z nich naruší, naruší nám to to, jakým způsobem žijeme náš život. Najednou budeme řešit, zda je všechno v pořádku, zda to, co děláme má smysl a jakákoliv překážka se nám bude zdát horší než kdy jindy.

Ale co když se to opravdu stane. A to tak, že by byla narušeno více prvků, na které spoléháme? Takové prvky, ve kterých jsme si byli jistí, že tady vždy budou, dávají nám smysl ... a ony najednou vyskočí z toho základu. Jejich stabilita je narušena. To, na čem stavíme dostává rány, které způsobují trhliny a postupně ruší tak důležitou jistotu, kterou potřebujeme mít dnes a denně. Co pak dělat?

Najít si způsob, jak zalepit takové škody. Jak opět vrátit jistotu a celistvost do toho, co nás drží každý den. Věnovat se tomu a postavit se čelem všemu, co přijde. Ano, mohou to být opravdu těžké situace (kolaps věcí v práci - kde najednou brát sílu s tím něco udělat), může to být náhle zhoršení zdravotního stavu (kde máte pocit, že se něco děje jen tak, bez příčiny) anebo vaše osobní zaseknutí, kdy nevíte už co dál budete dělat (plány se neplní, věci se nedějí, očekávání se minou). Ale i v těchto situacích jsme tady pořád my, lidé, s tím, jak jsme se jednou rozhodli jít po naší cestě. Už jsme jednou vyrazili. Už jsme se jednou rozhodli. Nastoupili jsme na naši životní cestu, s tím, že cokoliv přijde, my to zvládneme. Tato jistota, tato mise, tento závazek je silnější než cokoliv jiného.

A právě v tomto bodě, kdy nás bude osud zkoušet na všechny možné způsoby, v tomto bodě nastupuje rozhodovací faktor a taky naše psychická odolnost. To, zda jsme ochotní zahodit všechno to, co jsme do této doby dokázali, co se nám povedlo, z jakých chyb jsme se dokázali poučit a kolik situací jsme zvládli vyřešit, zda to opravdu chceme zahodit a odejít z cesty. Jaká by byla naše mise, kdybychom toto vše dali pryč, zbavili se i tohoto a neměli vůbec nic? Co by nám pak život dával? Tyto otázky je dobré si položit pokaždé, když nás něco takového zkouší. Kdy jsme na křižovatce a přemýšlíme, zda z hlavní cesty se vydáme na některou z vedlejších. Nebo, když máme chuť to otočit. Co nám takové možnosti říkají? Co se nám ti snaží říct?

Zkoušejí nás. Zkoušejí, co vydržíme, na kolik si důvěřujeme, jak moc jsme silní a co jsme ochotni udělat proto, abychom se zase vrátili na cestu, po které chceme jít. Tak moc nám to dokáže zamávat jistotami, až nás někdy vyženou na okraj našich schopností a možností. A když už není na čem stavět, tak nás ještě zkusí ještě jednou, zda to opravdu myslíme vážně. Co se pak stane, to záleží jen na nás. Na tom, jak si dokážeme říct, co nám stojí za to si jít za svým cílem, za svou touhou, za tím, co opravdu chceme.

Přeji Vám všem, abyste na cestě k Vašemu cíli v časech, kdy budete mít pod sebou nejistou zem, tak abyste i v ní našli sílu a motivaci s tím něco udělat. Abyste ve chvílích, kdy se na Vás bortí všechno možné dokázali ustát ten tlak, oprášili se z toho nejhoršího a opět se vydali na cestu tam, kam chcete jít.

Váš Jirka Slováček - Srdcový Kouč