Děti

             Jsou úžasné, jsou kouzelné, křehké a přitom tak zranitelné. Děti, jako symbol naší lásky, zrcadla, které nám dává neustále zpětnou vazbu, bojíme se o ně, předáváme jim naši zkušenost, naši lásku, sdílíme s nimi sví obavy, bojíme se o ně, staráme se o ně, vychováváme je, dáváme jim část sebe, chceme je mít u sebe a přitom víme, že je jednou necháme vyletět z hnízda. Je to život plný rozhodnutí, občas příjemných, občas nepříjemných, občas jsme na vážkách, zda to, co děláme, děláme správně a zda to zvládneme. Děti jsou zdrojem nekonečného přívalu informací a energie. Díky nim máme mnoho nocí bezesných, díky nim máme v sobě něco, co jen rodič dokáže pochopit. To pouto je ze všech nejsilnější a nejmocnější.

Jaká emoce se ve Vás objeví, když se řekne slovo dítě? Co si pod tím názvem představíte? Kde v těle najdete místo, které ve Vás evokují? A jak se to vůbec stalo, že nám toto slovo dává tolik inspirací a námětů k přemýšlení? A co Vy, sami - jak se cítíte jako děti? Mnoho otázek, a přitom je spojuje tak jednoduché a krásné slovo - dítě.

Děti jsou v dnešním světě vystaveny tolika výzvám, tolika informacím a tolika různým situacím, na které je připravit je takřka nemožné. Každý den se celý svět někam posouvá a to, co platilo včera, dnes už nemusí. Neustále nové vjemy, neustále něco nového a díky záplavě technologií se rychle můžeme dostat do stavu, ve kterém my sami nebudeme stíhat to, co naše děti už dávno zvládly. Když pomineme nás samotné, kteří si z toho vybereme to, co chceme my, co naše děti? A co děláme pro ně my sami, aby se v tomto světě dokázaly rozhodnout podle hodnot, které se jim snažíme předat? A co ty hodnoty, které jsou důležité pro ně samotné?

Od početí, narození, až po jejich odloučení od místa, které jsme jim připravovali, pracovali a snažili se jim dát všechno, co chceme, tvoříme úžasné pouto, které chápe jen ten, kdo to zažil. Vidět to malé stvoření, jak roste, jak se učí, jak zvládá překonávat různé situace a překážky, nám dodává sílu a naději, že jednou, jednou budou schopni toto úžasní pouto zažít sami a předat zase dál. Jak jdou dny, týdny, měsíce a roky - vidíme je růst. Jako bychom zalévali rostlinu, na které nám záleží nejvíc, pečovali o ni a nechávali ji růst do krásy světa. Každý okamžik růstu žijeme s nimi, sledujeme, jak zvládají dělat pokroky a vidíme maličkosti, které si nikdo jiný nedokáže všimnout. Prožíváme s nimi každou situaci - to dobré i zlé. Máme radost z toho, když se jim něco podaří a jsme pro ně ve chvíli, když je tomu naopak. Dodáváme jim kuráž, podporu a jistotu, že to, co chtějí, dokážou získat. Někdy jim to bude trvat krátkou dobu, někdy zase delší, ale nakonec to zvládnou.

Když je máme tak blízko u sebe, pomalu se připravujeme, že se budou chtít začít sami rozhodovat a možná, jednou, i udělat krok směrem, ve kterém již nebudou dál potřebovat naši starostlivost a péči. Protože i oni dojdou jednou do stavu, ve kterém se rozhodnout jít dál sami - a opečovávat se sami. Každý den, každou noc, bez toho, aniž my bychom dále měli přehled o tom, jaká rozhodnutí se chystají udělat a kdy. Toto je velmi silný, ale zároveň velmi důležitý krok - osamostatnit se. A v té chvíli bude na nás, co s tím uděláme. Dáme jim svobodu a volnost nebo se rozhodneme dál mít věci pod kontrolou sami? Kdy je ten správný čas?

Možná, že někdy budeme cítit rozpory v tom, co si myslíme my a naopak. Možná budeme často v situaci, ve které se rozhodneme, že jediná cesta je ta naše. Vždycky to tak bylo a my chceme, aby to tak bylo dál. Vzdát se takové síly vyžaduje mnoho - pokoru, odvahu, pochopení, naslouchání, rozvahu, ale taky lásku. Tu, kterou jsme si díky našemu poutu vytvořili a která nás posilovala od začátku do tohoto bodu. Jak by to asi mohlo být, když o to vše přijdeme? A jak to vůbec zvládneme my, když najednou ve své přítomnosti nám bude chybět takový zdroj, na který jsme si zvykli tak dlouhou dobu?

Jedna z možných cest je ta, ve které díky tomu, co jsme udělali, budujeme odkaz. Naše dílo - to, co jsme vytvořili se zase posune dál. Díky tomu, že jsme předali vše, co jsme mohli a vidíme, že naše ovoce bude náš přístup k životu posouvat dál, docílíme úžasné situace. Budeme tak mít to, co jsme pěstovali, neustále u sebe. V našem srdci budeme nosit pocit a energii, díky které nám bude náš život připadat smysluplnější, krásný, plný lásky a vzpomínek, jež s námi budou až do konce. Zažijeme mnoho různých dní - ať už budou příjemné nebo s obavami. Potkáme mnoho různých lidí, kteří to budou mít plus, mínus stejně jako my, ale ve výsledku budeme dál tím, čím jsme se na začátku rozhodli být - rodiči našich dětí.

Přeji Vám, abyste na své cestě neustále mysleli na to, co jste se jednou rozhodli přijmout do svého života - další život, ve kterém berete jako rodiče zodpovědnost za to, co zde budete tvořit. Ať už Vás to zavane do dalekých končin, nebo kousek od místa, kde to vše začalo, ať už budete na své cestě sami či v kruhu Vaši nejbližších, vždy budete mít v srdci něco, co Vám dodá energii a sílu žit každý den - Vaše děti. A to se týká nejen jich, ale i nás samotných.

Váš Jirka Slováček - Srdcový Kouč