Dávání

Blog #178 - Dávání

Něco magického visí ve vzduchu, když se blíží Vánoce. Je to doba, kdy si uvědomujeme hodnotu dávání, ať už jde o drobné gesto nebo velkorysý dar. A tak přichází otázka: Jak nás tento prvek – dát někomu něco vlastního tak, abychom udělali radost – ovlivní nejen v době Vánoc, ale i mimo ni? Význam dávání se v tomto kontextu mění – nejde pouze o fyzický dar, ale také o dar naší přítomnosti, času a péče. Když vnímáme dávání jako akt lásky a pochopení, pak zjistíme, že předat i nehmotný dárek je něco úžasného. Dávání je v tuto chvíli vznešeným projevem štědrosti a zároveň cestou, jak sdílet svou přítomnost a lásku. Nejvíce cenné dary nejsou těmi fyzickými, ale těmi, které nám umožní projevit bezpodmínečnou péči a porozumění.

V období vánočního pletení oslav, kdy se nám rozlévá vůně skořice a světlo svících stromečků zahání temnotu, se otevírá možnost objevovat přirozený řád v dárcovství. Dávání může být autentickým projevem naší péče a snahy porozumět potřebám druhých, vyplývajícím spíše z nitra srdce než z vnějších pravidel. Když dokážeme být autentičtí v tom, jací jsme a jak vnímáme ostatní, pak dokážeme vyprodukovat krásné věci – štědrost, lásku, pochopení, překvapení a důvěru. Protože dokážeme vyprodukovat legraci, úsměv na tváři, sdílení krásných věcí a pochopení pro ostatní, pak plníme původní myšlenku dávání na úplně jiný level.

Právě nečekané radost, kterou přinese úsměv, pohlazení, obdarování svým časem druhého a dávání plné pozornosti jsou tím hnacím motorem celé myšlenky. Přinesete sebe, přinesete krásnou náladu, přinesete dobu, kde ostatním nasloucháte, tvoříte úsměvy a pomáháte zvládnout celý den – to jsou ty chvíle, kde se lidé na sebe těší, jsou rádi z přítomnosti někoho takového a čas je až druhořadý – už není důležité, jak dlouho to trvá, ale to, že to trvá. A i když někdy je to o tom, že dokážete jen tak sedět, koukat se na pohádky, oblíbené seriály nebo jen tak vychutnávat čaj a být spolu – to je umění. Najít v těchto chvílích schopnost dávat sebe je k nezaplacení.

Co se v rodinách dělá je to, že se předávají tradice a hodnoty. Co kdybychom byli schopni našim dětem a sourozencům předat jednu věc a tou by bylo to, že nejen během Vánoc budeme předávat svým blízkým lásku a sami sebe? Že jim předáme to význam toho, co to znamená, když se setkáme u jednoho stolu, všichni v rodinném kruhu? Co to znamená, když si předáme dárky, společně připravíme večeři, zasmějeme se a společně tak strávíme čas v rodině? Naučme se tak společně si něco málo ze svého ubrat pro někoho, komu to udělá radost. Tyto zkušenosti a tyto "schopnosti" jsou možná malým prvkem ve světě, někdo by mohl říct, že je to jako přelévání oceánu náprstkem, jak je to něco, co můžeme udělat.

Vzpomínky jsou pak semínkem, které zaséváme do našeho života. Tak jako roste pak rostlina, o kterou se staráme a záleží nám na ni, stejně tak se staráme o to, aby naše generace dále předávala to, co přináší tak krásné vzpomínky. Tak krásné zážitky, tolik hodin času, který nám dává úsměv na tváři a dává nejen jednu naději v tom, že tady jsou věci ještě v pořádku. Když dokážeme tvořit toto, chápeme význam těchto chvil. Chápeme jejich křehkost a to, že v budoucnosti nemusí být stejné jako dnes, a záleží nám na tom, abychom toto byly schopni předat dál. Takto mohou generace postupně předávat dalším generacím pozitivní náladu a myšlenky.

Jak je těžké se naučit dávat a pochopit význam? Pro začátek to od nás vyžaduje otevřenost aneb naučit se dávat začíná otevřeností vůči potřebám a radostem druhých. Začněte posloucháním a pozorováním potřeb a přání lidí kolem vás. Zjistěte, co by je mohlo potěšit nebo pomoci. To může být obtížné, pokud jsme zvyklí myslet převážně na sebe. Zkuste chvíli přemýšlet nad tím, čeho si ceníte na druhých, co se Vám na nich líbí a proč je Vám to sympatické. Dále to vyžaduje empatii čili schopnost vcítit se do pocity a potřeby ostatních je klíčová. To vyžaduje cvičení a pozornost k tomu, co prožívají druzí. Nezapomínejme, že to pro nás může být náročné na začátku, zejména pokud jsme zvyklí na individualistický přístup, může nám trvat chvíli, než se adaptujeme na myšlení ve prospěch ostatních. Samotní dokážeme skvělé věci a pokud to dokážeme ve skupině – povzneseme náš záměr na jinou úroveň. Mimochodem – nemusíte hned dávat velké dary. Začněte malými gesty laskavosti a pomoci. Malé akty dávání mohou mít velký význam.

Přeji vám, abyste na své cestě životem nacházeli radost ve sdílení lásky, štědrosti a péče. Ať vás tato magie dávání provází nejen během Vánoc, ale po celý váš život.

            Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč